Vykopnutá do Frankfurtu – potřetí a nejdál!

Příprava a odjezd

Pravidelní zapálení čtenáři si jistě vzpomenou, kterak jsem psala loni touto dobou zážitek o vykopnutí do Frankfurtu na tamní knižní veletrh. Něžně vykopnutá jsem tam byla, stejně jako tenkrát, Michalem, jen to bylo trochu víc razantnější. Poslední den možnosti přihlášek jsem totiž sebrala všechnu odvahu (samozřejmě za vehementní Michalovy podpory) a přihlásila se jako vystavovatel. Zajistila jsem si pidistánek o rozměrech 2 x 2 metry, zaplatila letenku, jen na ubytování nějak nezbyl čas, proto jsem to řešila na poslední chvíli. Když jsem se vzpamatovala, tak byly všechny postýlky za normální ceny obsazený a zbývaly jenom ty s nebesama za 300 eur. Štěstí se na mě usmálo a pouhopouhý den před odletem jsem ubytování sehnala. Co na tom, že to byl pokoj v bytě někoho jiného s použitím společné koupelny a záchodu, já jsem se radovala, že neskončím jako bezdomovec pod jedním z frankfurtských mostů. Taky jsem si na poslední chvíli dala na německým webu inzerát na německou studentku hostesku, abych se ze stánku mohla hnout a odskočit si na záchod. Holky se hlásily ostošest, takže bylo z čeho vybírat.

V den odletu mě zdržovaly e-maily a telefonáty. Uhoněná jsem zapnula zip kufru, když už dole čekal taxík. Předtím se stihla odehrát scénka, kterak jsem si vybírala co za oblečení na sebe. Ze skříně jsem vytáhla kostlivce v podobě kostýmků, které tam už několik let nečině dlí, a začala vykřikovat "já nemám co na sebe… no to je hrozný… takhle tam přece nemůžu". Pár kousků jsem přece jen vybrala, abych nedělala ostudu. Na psychickou přípravu nezbyl vůbec čas, a tak se mně rozklepaly kolena až ve výtahu. Jelikož jsem měla dost zavazadel, tak mě šel Michal doprovodit a pomoct k taxíku. Když viděl můj bledý obličej, odběhl ještě pro foťák, neb to podle něj prý stálo za zvěčnění (no posuďte sami). Dostala jsem strach jako malý dítě, když má jet na tábor poprvé bez rodičů. Tiskla jsem se k Michalovi, srdce jsem měla v krku, neustále opakovala "prosímtěneposílejmětam" a oči se mně nějak podezřele zamlžily.

Michal to jen pobaveně komentoval, že tentokrát napíše story on o mě. Jenže já jsem ho se svou psavostí předběhla, neboť jsem se rozepsala už při čekání na letišti. Na to mě dopravil již zmíněný taxík. Nevím, jestli to téma nějak přitahuju, ale řeč se opět točila kolem vaření. Takže mně cesta uběhla rychle a trochu opadla i nervozita. Když mě spolkla letištní hala, přidala se k už tak dost velké nervozitě další obava – pustí mě na palubu s kabelkou, notebookem, kufříkem a ochranou troubou na plakát? I slepý by si všiml všudypřítomných cedulí "na palubu jen 1 zavazadlo". Michalova rada "dělej, jako že toho máš málo" mně v tu chvíli připadla nepoužitelná. Při odbavení jsem svou početnou rodinku zavazadel umně skryla, pasovou a zavazadlovou kontrolou jsem taky prošla a teď nastala zkouška ohněm. Ano, povedlo se. Kufřík s kuchařkama, který vážil 20 kg, takže mně s ním klesala ruka nebezpečně nízko k zemi, jsem nesla "jako že nic", těma ostatníma věcičkama jsem byla ověšená a zeširoka se usmívala na letušku. Něco ve mně ovšem řvalo "nevydržím, nevydržím, pustím to, bouchne to, bude malér, nevydržím…".

V letadle jsem vyfásla řadu, kde bylo i jediné dítě na palubě. Samozřejmě řvoucí dítě. Silnější pán, kterého jsem si všimla, jak na chodbách zmateně pobíhal, seděl přes uličku a začal kolem sebe šířit svůj velmi intenzivní pot. No super, fakt jsem si nemohla sednou lépe.

Po příletu jsem se zařadila do špatné fronty na kontrolu pasů – mezi pasažéry ze zemí mimo EU – ale aspoň jsem navázala první pracovní kontakt. Obrátil se na mě onen zpocený pán, jehož vůni jsem důvěrně znala z letadla, a tentokrát rozvinul i komunikaci. Mé mozkové závity začaly vehementně oprašovat šuplík s názvem "angličtina". Po pár větách jsem se rozloučila a šla si stoupnout do správné fronty. Při čekání na kufr jsem se seznámila s Jirkou, který přijel prodávat práva rukopisu své ženy, což se mně na něm líbilo. Za živého povídání jsme se proplétali letištní halou a mířili k S-Bahn.

V návodu, jak se dostat k mé paní domácí, stálo, že od MHD je to jen 5 minut chůze. Když už jsem ověšená zavazadly supěla dobrou čtvrhoďku a můj čas na odpočinek se rapidně zkracoval, měla jsem chuť jeden z kufrů zahodit. Paní domácí byla 75letá dáma. Dost šetřílek (všude byla šílená zima, protože měla vypnutý topení) a taky byla maniak do tikavých hodin a budíků. Ze svého pokoje a z předsíně jsem musela vynést kupu těchto tikavých potvor a zavřela jsem je v jiném pokoji. Já totiž tikavý hodiny nesnáším, své sestře, se kterou jsem sdílela dětský pokoj, jsem tikavýho budíka balila do ponožek, abych ten zvuk ztlumila… Hodiny za mou zdí bimbaly jak o život, a tak si je paní domácí na mou prosbu přenesla k sobě do ložnice. Pak to tikalo aspoň v kuchyni a na záchodě. To jsem ovšem netušila, že mě bude každé ráno zákeřně budit místní kostel.

Den 1

Ráno se v S-Bahn podezřele množili businessmani odění do černých a šedých kabátů, neklamný znak toho, že zastávka Messe se blíží. Dorazila jsem na svůj stánek. Aha, tak přece jen jsem si ho představovala větší. Musela jsem si upevnit na stěny lišty na knížky, přilepit na stěnu plakát a do stropní lišty zasunout prodlužku k notebooku. A teď ve mně hrklo, jeden ze dvou zámků na kufříku s kuchařkama se cestou přenastavil a nešel otevřít. He? Vzpomínám si, že jsem se Michala (kterému kufr patří a nastavil si tam kód) ptala, jaký je kód, ale už si nevzpomínám, co a jestli vůbec mně odpověděl. Zkusila jsem nastavit stejné číslo jako na prvním zámku… a nic. Mozkové závity se rozjížděly a neměla jsem ani páru, co tam mohlo být nastavené. Ale něco mě osvítilo a k neznámému trojčíslí jsem doplnila další neznámé trojčíslí, které mně to první asociovalo. Sezam se otevřel! Pak se mně Michal přiznal, že si kód taky nepamatoval, ale když jsem mu to popsala, tak usoudil, že to bylo asi nějaký prastarý číslo na pevnou linku k nám domů.

Na první pracovní schůzce ze mě lítaly místo anglických slovíček občas německý, takže jsem si připadala jako úplnej idiot. Pak jsem musela odběhnout na veledůležitý seminář o prodeji práv pro začátečníky. Stálo to za to, stařičký pán se s náma dělil o zkušenosti ze své třicetileté kariéry v obřím německým nakladatelství.

Doběhla jsem zpátky na stánek, který zatím hlídala má hosteska Mine. Zkoušela jsem se s internetem napíchnout na nějakou neplacenou wifi linku, ale marně. Sedět nečinně na stánku a pozorovat kolem se ploužící nebo sprintující lidičky nebylo moc příjemný. Někdo se na stánek ani nepodíval, někdo se podíval jen zběžně. Střídavě jsem litovala toho, že jsem sem vůbec jela a že jsem se nechala překecat do nejméně navštěvované haly, kde jsou bohužel i čeští vystavovatelé. Letáky a vizitky, kterých jsem měla fůru, neubývaly, naopak narůstalo vědomí, že jsem tady asi špatně a že tady hostesku prostě neuživím.

S Mine jsme si sice hezky povídaly – ale bylo to drahé povídání. Kruci, už mě to sezení a čekání nebaví! Když jsem tady byla minule jako návštěvník, tak jsem měla našlapané dny, pořád jsem pobíhala a jednala. Ale teď? Nejraději bych odsud zmizela. Musím se uklidňovat, že není důležité prodat, ale zúčastnit se a získat zkušenosti. No jo, ale nezískávají se zkušenosti tak, že máte jednu schůzku za druhou?

Odpoledne mně zvedlo náladu to, že přišel na jednání Australan z obřího a známého nakladatelství, od kterýho mám doma několik krásných kuchařek. Útěchou mi mohlo být to, že toto nakladatelství výhradně práva prodává a tentokrát uvažují kvůli zapáleným kuchařkám o výjimce. No nechce se mi tomu věřit…

Když večer začal odliv návštěvníků i vystavovatelů, připojila jsem se a začala se pídit po volným internetu. V prvním místě měli zavřeno, ve druhým to nebylo zdarma, po hodině hledání, kdy si mě informační pracovnice posílali od čerta k ďáblu, jsem dorazila zpocená jak myš na opačný konec veletrhu a usmálo se na mě štěstí. Ovšem místní počítače byly jakýsi kriplíci, kteří mě sice pustili na internet, ale nedalo se na nich nalogovat na moje webovky. Na padesátý pokus, kdy jsem nebyla daleko od třísknutí pěstí do klávesnice, se zadařilo. Michalovi jsem tam mohla poslat zážitky a vyrazila domů. Na cestě jsem zkysla dobrý 2 hodiny, protože celá frankfurtská MHD hlásila poruchu signálu. Ovšem vrcholný zážitek dne mě ještě čekal. Ulice, kde byl můj podnájem, byla hodně potemnělá. Vytáhla jsem klíče, které mi svěřila paní domácí, a vzpomněla jsem si, že ten modrý je od vchodových hlavních dveří. Klíček do zámku zapadl jako ulitý, jen nešel vůbec otáčet. Poslepu jsem si pamatovala zvonek paní domácí, na který jsem zazvonila. Z přízemního bytu mé domácí vyšla mladá žena. Řekla jsem si, že má na návštěvě nejspíš dceru nebo neteř a hrnula se do bytu. Ve dveřích se ona žena viditelně zarazila, kam to jdu. Aha, tak paní domácí jí ani neřekla, že mě tam má, blesklo mi hlavou a můj pohled zběžně přejel přes jmenovku na dveřích. Bylo tam jiné jméno než mé paní domácí a vtom mně došlo, proč jsem se nemohla dostat do domu. Jsem ve špatným vchodu. Mladé ženě jsem se omluvila a vystřelila ven, kde jsem se rozesmála, protože to byla scénka jak vystřižená z komedie Woodyho Allena.

Den 2

Na radu mé domácí jsem jela na Messe tramvají, nikoli rychlodráhou S-Bahn. Cesta mi trvala dvakrát tak dlouho, takže paní domácí je asi vtipálek. Mrtvá výstavní hala v devět hodin mírně ožila a postavy ze záhrobí začaly vylízat z hrobů a ploužili se po hale. Já jsem pracovala na počítači.

Ten den se za mnou stavilo pár Čechů a pár čínských tiskáren mi vnutilo své prospekty a spolupráci. Hostesce Mine jsem ten den dala volno a chtěla jsem si vyzkoušet, jestli to zvládnu na stánku sama. Ale jo, když jsem potřebovala na záchod (s mou učuraností jsem se zapřela a musela jenom dvakrát), přilepila jsem od stěny ke stěně šňůru s cedulí, že se za 5 minut vrátím. V hale byla šílená zima a já počítala každou hodinu do konce. Kolem se mihl někdo s kamerou ČT, ale věnovali se vystavovatelům věhlasnějších jmen.

Schůzku s německým vydavatelstvím jsem měla odpoledne a krásně jsem si s nima pokecala v němčině. Večer nastal opět úprk na internet – tentokrát už přímým směrem a bezproblémová cesta domů.

Den 3

Ráno jsem přišla na S-Bahn abych zjistila, že vlaky nejezdí, neboť se ten den rozhodli eisenboňáci stávkovat. Prima, zrovna když je veletrh.Tak jsem zase jela na jedné noze v našlapané tramvaji. Při

čekání na ni jsem se ovšem rozplývala na tržišti, neboť tam bylo všechno čerstvé, od pečiva přes sýry až po zeleninu. Dokonce jeden stánek prodával domácí šípkovou pomazánku, na kterou se mně sbíhaly sliny.

Na stánek dorazila Mine a já jsem mohla začít aktivně běhat po veletrhu. Občas jsem se musela vrátit na stánek kvůli domluvené schůzce. Z přilehlé ruské expozice se nesly národní zpěvy. Na schůzku se přihrnuli tři Španělé, kteří dohromady uměli hůř anglicky než já, ale zvládli jsme to. Odjezd z Messe se ten den poněkud zkomplikoval kvůli zmíněné stávce a dostat se do přeplněné tramvaje byl nadlidský úkol.

Večer jsem zaslechla z obyváku paní domácí, jak si prozpěvuje k německé odrhovačce. Je to čilá dáma. Ve svém úctyhodném věku (připomínám, že je jí 75 let) roznáší jednou týdně pití v nějakém baru. Ten večer se mně naštěstí povedlo vyhnout se jejímu povídání. Protože slyšet o porodu, jejím dětství a rozvodu s manželem už potřetí nemusím.

Den 4 a 5

Tyto dny jsem na veletrhu strávila proti své vůli, neboť otevřeno bylo již pro veřejnost a to je pro obchodníka už dost zbytečný. Ruch na mém stánku byl ale velice čilý. Často se někdo zastavil a prohlížel si kuchařky, i když jim nerozuměl. Aha, takže přitažlivost obálky funguje…

V neděli odpoledne začala chodit kontrola a prázdný stánky fotila, aby je mohli pokutovat. Na veletrhu totiž platí pravidlo, že vystavovatel musí zůstat do úplného konce veletrhu, jinak platí pokutu. Abych stihla letadlo, musela jsem odejít o 1,5 hodiny dřív, takže to byly nervy. Na vedlejších stáncích hlídaly dvě Slovenky, který tam studujou, tak jsem je poprosila i o pohlídání mého stánku. Rozložila jsem si tam letáčky, blok, pití a zmizela jsem. Tak skončilo mé třetí a zatím nejrazantnější vykopnutí do Frankfurtu. No co vám budu vykládat, byla jsem ráda, že jsem zase v Michalově náručí…