V dýňovém delíriu

Co se vám vybaví při slovu dýně? Pokud je to kompot s ananasovou trestí (jak ten jsem nesnášela!) a potrhlý sci-fi večerníček, kde se dýně hádala s okurkou, kdo vypil na vzdálené planetě všechnu vodu, byla jsem na tom podobně. Není divu, že mnozí dýni zařadili do kolonky „fuj, není k jídlu“ a maximálně ji strpí jako podzimní dekoraci. Vždyť už to slovo zní tak nějak divně... Když jsem se před lety rozhodla napsat dýňovou kuchařku, lidi reagovali zděšením. Za všechny ten negativní konzervativismus shrnul pan Ringo Čech ve svém památném výkřiku „Lenko, copak si myslíte, že Češi budou žrát dýně?“. A tak jsem vysvětlovala, zvala kamarády na návštěvu a vařila. Hosté od nás odcházeli v dýňovém deliriu. Nevěřili, že ta dobrota byla z té oranžové mrchy. Každý rok mě baví pozorovat, jak se časy mění a dýňových fandů přibývá Pravda, někteří ji berou na milost, až když se v tisku začne skloňovat halloween ve všech pádech. Jednou jsem v obchodě vybrala baculatou oranžovou krasavici a posadila ji do vozíku, který celý zabrala pro sebe. Pyšně jsem si jela k pokladnám a lidi se cestou ptali, co že to vezu. Asi má první zkušenost s dobrým dýňovým jídlem byla u Italky Roberty, která nás pozvala na dýňové hodování. Na stole trůnila vydlabaná dýně, která sloužila jako nádoba na výbornou masovo-dýňovou směs. Z krémové dýňové polívky jsem byla v sedmém nebi a dýňový dezert mě vystřelil do slastného neznáma. No jo, Italové. Znovu jsem si jejich dýňové umění připomněla nedávno na dovolené, když jsme po cestě do rezervované restaurace narazili na dýňové ravioly v jiné restauraci. Dilema jsme vyřešili po svém, rezervaci jsme posunuli a smlsli si na božských raviolách.