S Kočičkou na pavlači

Začalo to nevinnou zprávou zanechanou na mém mobilu. Byla to pozvánka do pořadu Pavlač Ester Kočičkové na téma vaření. Pravda, zaskočilo mě to, a proto jsem se ptala, jestli jsem ta pravá, jestli si myslí, že tam mám co říct. Ujistili mě, že jo, tak jsem se už nebránila.

Když jsem jela na Kavčí hory, na které už dojíždím dva roky měsíc co měsíc do Sama doma (je to možný, že to tak rychle letí?), tak jsem cítila trochu nervozitu. Tentokrát totiž nebudu držet v ruce nůž, abych mohla nervozitu rozkrájet, případně ji rozvařit, vyválet nebo zředit vývarem… Dorazila jsem do maskérny, kde už se líčila paní Naďa Konvalinková a nezapomenutelná Jindřiška Zpěváková, obě hostky pořadu. Hned se přihnala i paní Ester, aby se s náma pozdravila, a zase někam odběhla. Paní maskérku jsem jemně, ale důrazně poprosila o jemný make-up a ta k mému údivu neprotestovala. „Nedávno jsem líčila Markétu Irglovou a ta byla přesně ten typ co vy, taky jsem ji jen nalíčila pleťovkou.“ Byl to příjemnej pocit, že můžu zůstat i před kamerama sama sebou.

Vtom se přihnala mladá paní režisérka s paní dramaturgyní a od této doby bylo všude veselo, živo a hlavně neformálno. Paní dramaturgyně prý všechny mé kuchařky před Vánoci koupila jako dárky, paní Naďa podle mých kuchařek zase vaří na chalupě. No toto? Z maskérny jsme se přesunuly do studia, kde jsme se usadily kolem stolečku a pořád si u všeho povídaly. V jednu dobu jsem se rozhlídla po studiu a můj pohled přilákaly červeně svítící okýnka ve tvaru kosočtverců (však jsou vidět i na přiložených fotkách). Nebyla jsem jediná, komu to vrtalo v hlavě, protože přesně v tu samou chvíli pronesla paní Naďa dotaz, jestli je to záměr. „No jasně, my tomu už přezdíváme kundičky…“ dostalo se nám bezprostřední odpovědi, která svou přímostí odzbrojila. To už jsem dostala několikátý záchvat smíchu a libovala si v tom, že tady jsem v prostředí, kde si na upjatost a předsudky nepotrpí, a tak to pořád pokračovalo. Na můj dotaz, jak je mám všechny oslovovat, mi pravila maminkovsky mile paní Konvalinková „žádný paní Naďo, jenom Naďo!“. Po chvíli si přisedla i paní Ester a rozkládala si na stůl své „rekvizity“. Savé papírky, které zachrání make-up, hodinky s velkým ciferníkem a lůj na rty. Ten zaujal Naďu a ve chvíli, kdy si ho začaly očichávat a „ochutnávat“, se ozvalo režisérské „jedem“, které však nikterak naši zábavu nenarušilo a očichávalo se dál. Konverzovaly jsme a klábosily dál úplně stejně jako předtím. Kameramani byli schovaní ve tmě, a tak jsem si je uvědomila jen ve chvílích, kdy se ze tmy ozval dušený smích, jako jejich reakce na některou naši průpovídku.

Paní Ester mi svou naprostou přirozeností dokázala vsugerovat, že jsme v rozhlasovém studiu a že si povídáme PŘED natáčením. Věříte tomu o to víc, když vidíte velkým proskleným oknem zvukaře s výbavou různých tlačítek, čudlíků a hejblátek… Paní režisérka se nám přiznala, že své „stop“ musela říct na konci natáčení jen velice nerada, že ji bavilo nás poslouchat a že se hned musí jít někam najíst, jaký jsme jí udělaly chutě. Paní Naďa totiž házela jeden recept za druhým a ještě po vysílání jsme si o vaření povídaly. Mimochodem paní Ester nikdo neoslovil jinak než Kočičko. „Kočičko, prosím tě, příští týden budeme točit ve čtvrtek…“ nebo „Rád tě vidím, Kočičko“…Ta „kočičárna" se mně fakt dost líbila!