Remyho Ratatouille

To nedělní odpoledne bylo sychravé a zimomřivé. Na procházku se jít nedalo, tak jsme se po dlouhé době odhodlali s Michalem do kina. O filmu Ratatouille se už dlouho mluvilo a všichni ho už viděli. Byl docela zázrak, že ho vůbec ještě dávají. Tak jo, musíme konečně na něj! Když jsem v pokladně kupovala dva lístky, paní pokladní se automaticky otázala, zda jeden dětskej. Dětská nevinnost tak zůstala jen v mém: „Ne, proč?“ Když jsem se přestala soustředit na početnou rodinku v řadě pod nama, která si přinesla s sebou mamutí porce popcornu, začala jsem se těšit. Film jsem si vychutnávala od začátku do konce. Dětmi oblíbené gagy a vtípky byly pro dospěláky okořeněny i vyšší formou slovního humoru a myšlenek.

Když hlavní hrdina Remy nabádal i své příbuzenstvo k tomu, aby jedli jenom kvalitní lahůdky, viděla jsem se, jak často nechápavě procházím kolem davu snažícího se urvat co nejvíc ze zlevněných přemrzlých banánů, z vybledlých rajčat bez chuti nebo z plesnivých ananasů. Myšlenka, že vařit může každý, byla dohnaná sice do krysího extrému, ale líbila se mně. Neboť i já jsem živým důkazem, že vařit může opravdu každý, pokud do toho má chuť! A taky odvahu, neboť experimentování je holt risk. No prostě kouzelně mě Remy bavil a opravdovým zážitkem pro mě bylo, když se krysí banda vydezinfikovala v myčce na nádobí, maso se naklepávalo boxerskými ranami, parmezán se strouhal tak, že se po něm sjíždělo po struhadle dolů, a spousta dalších krysích vylomenin. A když pak z výsledku roztál i samotný zkostnatělý foodkritik a já jsem jen na sucho polykala, radovala jsem se s nima. Mimochodem v dabingu Jana Přeučila je kritik prostě kouzelně odporný.

Po filmu jsem musela udělat neodkladně dvě věci – nakoupit a honem spěchat domů vyhrát si u vaření. A mimochodem Remyho Ratatouille mě vizuálně inspirovalo k jednomu receptu, který si vychutnáte v díle věnovaném… No jen si počkejte!