Podařený večírek

Když se k nám po letech ohlásil na návštěvu náš gurmánský kamarád z Moravy, začala jsem dopředu spřádat jídelníček. Ten jsem ale měnila do poslední chvíle, protože se ráda oddávám chvilkové fantazii. Jehněčí karbenátek s rozmarýnem a domácí majonézou jako předkrm, dýňový krém s kokosem a čili a na závěr domácí ravioly plněné lilkem s kozím sýrem pokapané omáčkou ze sušených rajčat, pečených paprik a mandlí. Po vydatné večeři jsme nažhavili notebooky a vyměňovali si úlovky v podobě fotografií z cest, ve kterých samozřejmě nechyběla ani dokumentace neobvyklých jídel, co jsme kde ochutnali. Nad toskánským salátem s držkami, vemínky a dělohami mi však spadla čelist až na zem. Při povídání se popíjelo několik láhví vína a uzobávalo se naložené sušené maso z divočáka. Jeden z úlovků, které si vozíme ze svých kulinárních expedic. Ani nevím, jak se semlelo, že jsem pak po půlnoci vytahovala z různých skříněk, zásuvek a tajných skrýší další úlovky z cest. Po lžičkách jsme tak ochutnávali olej makový, makadamový i olivovo-mandarinkový. Řízný byl malinový a hruškový ocet, zato lískooříškovo-kakaový krém byl sametově jemný. Čtyři roky zrající italský vinný sirup vincotto jsme udatně vyškrabovali z miniaturních skleniček a u toho neustále švitořili. Hlavně o jídle, jak jinak. Pak se manžel vytasil s poznávačkou různých lahodných moků. Nerozklíčovatelné bylo izraelské „portské“ z granátových jadérek, úchvatné bylo muškátové víno s levandulovým sirupem a trochu za zenitem bílé víno ochucené bazalkou. Do toho se lžičky máčely do hořčice borůvkové, kariové a pálivé belgické. Když jsme šli po třetí na kutě, špatně nám nebylo. Naopak jsme měli blažený pocit z toho kulinárního souznění, když člověk kápne na spřízněnou duši. Prostě podařený večírek…