Normálně nebloudím, nepadám a nebourám

Za normálních okolností mám skvělý orientační smysl, udržet se na nohách mi nečiní sebemenší problém a taky jsem šikovná řidička. Ten den bylo ale všechno jinak. Když jsem dorazila do nákupního centra (pracovně samozřejmě), byla jsem tam poprvé. Chválila jsem si jejich orientační označení parkovišť (pomocí barviček, ne pomocí čísel pater) a už jsem se hnala na schůzku. Všechno jsem vyřídila a vracela se k autu. Ale vzpomněla jsem si, že bych měla něco koupit na večeři, že naše lednice zeje nebývalou prázdnotou. Většinou spíš řeším opačný problém, že nestíhám potraviny konzumovat a lednice nám zeleninou přetéká. Bezva, mají tady supermarket, tak nakoupím.

Zorientovala jsem se podle cedulek pod stropem a vydala jsem se po směru šipky. Když jsem zanedlouho dorazila na úplně stejné místo, nechápala jsem. Aha, tak po cestě jsem asi měla dávat lepší pozor na cedulky a minula jsem odbočku. Vyrazila jsem tedy znovu. Po neustálém bloudění jsem vešla na eskalátory jedoucí dolů. Sotva jsem na ně vkročila, uvědomila jsem si, že jedu zase špatně. Otočila jsem se a ty 2 metry jsem chtěla vyběhnout proti směru. Jenže schody mně pod nohama zákeřně uhýbaly a už jsem letěla na zem. Asi to vypadalo dost komicky, v ruce jsem měla tašku, takže jsem s ní pěkně mávala vzduchem. Musela jsem si ulevit mírně sprostým slovem, protože prásknout kolenama na kovový výčnělky jezdících schodů fakt dost bolí. Vztyčila jsem se, poslušně jela nechtěným směrem DOLŮ a samozřejmě dělala jako že nic, abych se ještě víc neztrapnila před civícím protijedoucím davem. Před očima mně ovšem běhaly mžitky a bolest bobtnala pod kůží. Chtělo se mi zařvat jako lev na plný pecky, abych to ze sebe dostala, ale nešlo to. Znovu jsem po delším motání narazila na známou šipku k supermarketu a kupodivu ho i po chvíli našla. Dlouhatánské fronty u pokladen mě ovšem odradily natolik, že jsem se zase otočila a svůj těžce vydobytý supermarket zase opustila. Cestou ven z garáží jsem ještě málem nabourala. Ano, naštěstí jen málem.

Domů jsem dokulhala a prohlídla si pěkně odřená kolínka, která se během následujících dnů zbarvovala do různých barev. Nemohla jsem si nevzpomenout na kamaráda, který k nám jednou přišel s dost velkým strupem na ruce. Prý spadl na eskalátorech a já jsem nad ním jenom kroutila hlavou, protože jsem nechápala, jak se to někomu může podařit. No, už to vím a vřele to nedoporučuju.

Mimochodem k večeři nás zachránila vyštrachaná poslední konzerva tuňáka s těstovinama. Zítra budu muset fakt nakoupit, tak musím někam, kde to znám a kde nemají eskalátory.