Můj "oscarový" den

Prestižní soutěž Gourmand Cookbook Awards se konala 14. rokem a tentokrát byl místem slavnostního vyhlášení Londýn. Ještě že jsem nechytla Čínu, tam to bylo minule… Hodnotí se tisíce přihlášených knih ze stovky zemí. Zapálené kuchařky byly oceněny nejdřív v rámci Česka v kategorii nejlepší design a nejlepší kuchařská série a pak postoupily do mezinárodního kola, kde soutěžily s dalšími národními vítězi. Mimo jiné z Francie, Španělska, Švédska nebo Kanady. Když mi přišla pozvánka na vyhlašování cen, ptala jsem se, jestli mi předem řeknou, kdo vyhrál, abych věděla, jestli si lístek kupovat, nebo ne. Dostalo se mi odpovědi, že stejně jako na Oscarech jsou tři nominovaní, kterým to řeknou, ale výherce prozradí až tam. Po chvíli uvažování a přesvědčování ze strany organizátorů, jsem naznala, že bych se asi měla zúčastnit. Zapálené kuchařky byly totiž jedny z nominovaných na vítěze v kategorii nejlepší kuchařské série. Po pár dnech se přidal Michal, že přece když bych fakt vyhrála, tak by si to ani on neměl nechat ujít a chtěl by být při tom.

Na mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu jsem byla už několikrát, a tak jsem věděla, jaké kuchařky se dělají v zahraničí a že ty moje se rozhodně nikde v koutě krčit nemusí. Tak jsem je do soutěže přihlásila. Kategorií v soutěži je zhruba 40 a posuzuje se hlavně jak je kuchařka zpracovaná, jak je nápaditá, jaká je grafika, jaké má fotky, na jaké je téma…

Do Londýna jsem odjela pár dnů předem, abych tam udělala kulinářský průzkum (však jsem o tom napsala reportáž, která byla zveřejněná v časopisu Chef Gurmán). V osudný den mě ráno vytrhl z hlubokého spánku budíček. Rychle vyzvednout Michala, kterej právě přiletěl! V Olympia Theathre, kde se akce vyhlašování cen konala, jsem razila ve svých sněhobílých kalhotech mezi černě oděnými postavami. Aha, zase jdu proti proudu… Když Michal zjistil, že nemám připravenou žádnou řeč, nabádal mě, že to teda rozhodně musím. Zamyslela jsem se, jestli vůbec chci vyhrát. Kvůli tomu proslovu do mikrofonu na pódiu ne, ale kvůli kuchařkám a té práci kolem určitě jo. A moc! Ale co, půjdem si to užít a nebudem se nervovat, řekla jsem si.

Usadili jsme se a představení začalo. Mezi kategoriemi byly například takové jako nejlepší kuchařka o francouzské kuchyni napsaná mimo hranice Francie, nejlepší kuchařka pro profesionály, nejlepší kuchařka o zvěřině, nejlepší vegetariánská kuchařka, nejlepší čokoládová, chlebová nebo třeba rybí kuchařka… Soutěžící byli ze všech koutů světa. USA, Německo, Nový Zéland nebo třeba Ghana a JAR. Pořadatelé soutěže začali vždy vyhlášením třetího místa, pak druhého a první byl pozván na jeviště k předání ceny a k proslovu. Na velkém plátně se vždycky zobrazila obálka dané kuchařky. Kategorie, za kterou jsem byla nominovaná já, měla číslo 29, tedy dostatečně dlouhá doba na přeříkání proslovu. Řeč jsem zapomínala a navíc se mně začalo chtít hrozně čůrat. No a v tom přišla má kategorie. Třetí místo nic. Aha, tak jsem druhá! Jenže druhý místo taky nic… Cože? To není možný… nespletla jsem si kategorii? Nespletla, na plátně svítí obálky mých kuchařek! Michal mně vtiskl energickou pusu a já jsem v mrákotách vykročila za zvuku hudby na jeviště. Prý jsem mluvila plynule a kupodivu i smysluplně. Já jsem to moc nevnímala, bylo to v takovým mlžným oparu. Pod jevištěm jsem skočila Michalovi do náručí, což vyvolalo u publika pobavení na rozdíl od všech těch distinguovaných jevištních příchodů a odchodů. Pak jsem Michala hned táhla ven ze sálu. Jednak se mně draly slzičky do očí a pak jsem musela konečně na ten záchod… No byla to šílená emocionální prda. Odříkáváte si pomalu a nechápavě „nejlepší na světě… je to vůbec možný?“. A ono je! Trochu jsem to rozdýchala a vrátili jsme se do sálu. I když to byla spousta kategorií, pořád to bylo zajímavý a bylo se na co dívat.

Po ceremonii se přešlo do přilehlých chodeb, kde se proplítali pikolíci s jednohubkama. Mě zaujaly tartaletky s kozím sýrem a cibulkou nebo houbový stroganof na krekerech. Spousta lidí mně pořád gratulovala (ty rudý desky výherců pod paží byly fakt nepřehlídnutelný) a dávala se do řeči. Atmosféru oživil výbornej barman, kterej tam měl svou koktejlovou show. Za dunivé hlasité hudby se smyslně vlnil a vyhazoval láhve s likéry do vzduchu a všemožně s nima kouzlil, až se nám tajil dech. U toho dělal spoustu opiček a byl fakt zábavnej. Fotila jsem ho jak divá, ale lítající láhve byly rychlejší než můj postřeh.

Pak se konverzovalo a konverzovalo, ale u hlasité hudby to šlo jen na úkor ochraptělých hlasivek. Nakonec jsem si šla vyzvednout taštičku s cenou. Oni mi dali i medaili! Chi chi. Taky tam byla destička s vyrytým potvrzením úspěchu, to asi abych se další den ráno přesvědčila, že se mně to nezdálo. Ještě jsem se rozloučila a poděkovala porotě. Řekli mi, že mé kuchařky jsou prostě jiné než ostatní a že jsem si to vítězství opravdu zasloužila a že doufají, že budu pokračovat. Srdíčko bušilo…

A pak jsme s Michalem ruku v ruce vykročili do srdce večerního Londýna a prošli se skrápěni deštěm po Oxford Street. Byl to náročnej a krásnej večer… Doufám, že jste si ho aspoň z vyprávění užili spolu se mnou :-)