Kdo je Zapálená kuchařka

Lenka Požárová

Narodila jsem se v Brně v roce 1972 ve znamení tvrdohlavého berana. Po střední škole ekonomické a ročním studiu němčiny na jazykové škole jsem si nemohla nechat ujít vzácnou příležitost a "střihla" jsem si ještě jednu maturitu, tentokrát na obchodní akademii v Rakousku. Krátká pracovní zkušenost mi byla výbornou motivací pro to, abych vydržela doučovat se měsíce matiku a zvládla tak přijímačky na Masarykovu univerzitu v Brně (ekonomicko správní fakulta). U toho všeho jsem vtloukala němčinu do hlav mnoha studentům jako lektorka na soukromé jazykové škole.

Několik let jsem pak pracovala jako daňový poradce ve velké poradenské firmě. Úspěchy, dobrý výdělek, práce po nocích, stres a zdravotní potíže na sebe nenechaly dlouho čekat. Tak jsem se odhodlala k nelehkému životnímu kroku - zahodila jsem vydobytou pracovní kariéru a pustila se do realizace svých snů. Začala jsem jako autorka a vydavatelka nápaditých kuchařek a spřádám další plány.

Baví mě sport, tancování a zpívání (hlavně když mě nikdo nevidí a neslyší), cestování po dalekých zemích, focení a především vaření a psaní! Jsem přesvědčená o tom, že všechno jde, jen člověk musí opravdu chtít a sebrat k tomu všechnu odvahu. Že to zní trochu jako pohádka? Málem bych zapomněla, ty mám taky moc ráda!

O zrodu Zapálené kuchařky

Práce mi už nedávala uspokojení a nevracela novou energii, kterou jsem do ní sama cpala horem dolem, a začala jsem cítit, že se potichoučku polehoučku vytrácí chuť do práce, bez které to prostě u mě nejde. Nebylo to žádné týdenní či měsíční pomatení, ten neuspokojivý stav plný přemáhání a trápení trval víc než rok. Že přece práce bavit nemůže? No tak s tím na mě nechoďte! Moc jsem toužila dělat takovou práci, do které budu dávat kus svého srdce. Věřím, že jedině tak to člověka může uspokojovat a přinášet jemu i ostatním radost.

Zjistila jsem, že jediným řešením je změna, a to razantní. Nebudu nic zastírat, nebylo to vůbec lehký. Hlavně přijít na to, jakým novým pracovním směrem bych ráda šla. Nikdy jsem neměla utkvělé představy z dětství o tom jediném a správném povolání. Navíc vžité návyky se ve mně neustále ozývaly a hlodaly: "A co jinýho tak umím? Co si o mně ostatní řeknou? Přece se nevzdám skvěle rozjeté kariéry? Co mi vlastně chybí?"

Teď už vím, že se stačí zamyslet nad tím, čím se odreagováváte, co děláte rádi o víkendu, u jaké práce zapomínáte na čas. Já jsem prostě strašně ráda relaxovala vařením a utápěla se v haldách receptů, které jsem si třídila a pravidelně je přerovnávala. Když jsem podle nich vařila, tak byl výsledek na sto honů vzdálený od předlohy díky mé nezkrotné fantazii. Recept jsem prostě brala jako inspiraci, jako nastartování. Přijít na návštěvu bez vlastnoručně vyrobeného koláče jsem prostě nemohla. S kamarádkama se až příliš často směr našeho hovoru stáčel na výměnu kulinářských zážitků a nových výtvorů. V zahraničí jsem nemířila do obchodů s oblečením, ale do potravin, kde jsem pečlivě obcházela všechny regály a studovala místní ingredience. V hotelích jsem pak asi přiváděla k šílenství uklízečky, když jsem vyskládala vnitřek minibaru a uložila do chladna alespoň některé úlovky dne.

Až jsem jednou prostála dlouhé hodiny omráčená v jednom zahraničním knihkupectví v oddělení kuchařek a rozplývala se nad jejich krásou a rozmanitostí. No vždyť to je ono, to mi u nás tak chybí! Pochybnosti však udeřily znovu. Přece recepty nezvládnu vymýšlet, vždyť nejsem profík. Ale po prvních pokusech jsem věděla, že to půjde. Co na tom, že nejsem mistr kuchař, aspoň se mnou budou moct lidi držet krok a nebudou se hrozit přesložitých kreací, říkala jsem si. Chtěla jsem vytvořit kuchařku, ze které budou oči přecházet, se kterou je radost pracovat, která poskytne pár důležitých rad a dá se nad ní ještě zasmát. Navíc vybídne k vyzkoušení vlastní fantazie. Možná mi teď budete chtít namítnout, že takových kuchařek je už u nás spousta. Dovolím si nesouhlasit. Česká praktická, krásná, nesložitá a zdravá kuchařka opravdu v té době neexistovala.

Vlastně jsem to nejdřív brala jako sen a pohrávala si s ním v myšlenkách. Prostě jak se to se sny dělává, jenom si je hezky držet od těla. Pak jsem dostala dvě rady. Ta první byla: "O snech se má jenom snít, protože když si je člověk začne plnit, nic mu nezbude". Druhá zněla: "Sny mají kouzelnou moc, když na ně moc myslíš a představuješ si je v detailech, tak se Ti začnou plnit". Já jsem si vybrala bez váhání tu druhou radu a od té doby sním ráda a často a můj sen jsem si postupně splnila. Ale mám jich ještě spoustu, takže mám co dělat...