Jak se peče štěstí

Název jedné pohádky si s dovolením vypůjčím pro svůj zážitek. Na začátek července jsem měla naplánované focení dílu č. 12. Je dost ovocný, tak se musí fotit rok dopředu kvůli sezónnosti ovocné nabídky. Má osvědčená fotografka Radka byla zrovna v přípravách na svatbu s grafikem Honzou, a tak focení nestíhala. Sehnala jsem tedy fotografa nového.

Nakoupit, nashánět, napůjčovat nádobí, navést vše do ateliéru. Po prvním fotícím dnu jsem moc dobrý pocit neměla. Trvalo nám to dlouho, přesto jsme toho moc nestihli… Ale hlavně z fotek jsem neučurávala blahem. Byly takový obyčejný, chyběl jim šmrnc. Přičítala jsem to rozjezdu, ale když se druhý den fotograf zasekl na jednom jídle čtyři hodiny a stejně to nestálo za moc, ztratila jsem všechnu energii a radost z práce. Dala jsem mu ještě šanci na dvou jídlech, a pak jsem jeho i své trápení ukončila. Potřebuju fotky krásný, který mají atmosféru a u kterých vydechnu "jééé" a takový prostě nebyly, což fotograf sám uznal…

Všechny pracně nasháněný věci jsem zase zabalila a vydala se s plným autem k domovu. Pocity jsem měla smíšený. Naštvání z několika zbytečně vyplýtvaných dnů, z nakoupených surovin… Ale taky ulehčení, že to skončilo zavčas. Pokoušela jsem se to brát sportovně, ovšem hlodala ve mně myšlenka, jestli to není něco jako znamení, že bych další kuchařky už neměla produkovat. Doma jsem viděla, co všechno ze surovin a předpečených koláčů zbylo, že to nemůžeme za žádných okolností sníst, ani se to nevejde do lednice. Tak jsem všechno zase nabalila a s obrovskýma taškama vyrazila do blízkého dětského domova. Trochu jsem se styděla, jestli se na mě nebudou dívat jako na blázna, ale Michal mě v tom podpořil. Přišla mi otevřít paní staršího věku a s úsměvem mou nabídku vítala. Pomohla jsem jí všechno vyndat. Trochu jsme si povídaly a sem tam nakouklo do místnosti nějaké dítě okouknout návštěvu. A protože děti honí mlsná v kteroukoli dobu, žadonily o ochutnání, i když bylo osm večer. Nechtěla jsem narušovat zajeté koleje místní večerky, tak jsem se šourala ke dveřím. V tom se mě milá paní zeptala, jestli se nechci podívat, jak koláč dětem chutná. Ježíš, no jasně, zajásala jsem, vždyť to je pro kuchařku ta největší radost, vidět, jestli někomu výtvor chutná.

Skupinka dětí mě zavedla do "jejich" místnosti s pidižidličkama kolem pidistolečku. Trochu jsem zaváhala, jestli pidižidlička unese i můj zadeček, ale bylo to v pohodě. Některý děti svíraly v jedné ručičce ještě nedolízaný lízátko a tou druhou se pokoušely jíst velkou lžící můj koláč. Pusiny měly od divokých barev lízátek patřičně barevný a bylo dost srandovní je pozorovat. Věk těžko odhadnu, ale cenily na mě úsměvy s vypadenýma předníma zoubkama. Standa navrhoval, jestli si může na tu buchtičku namazat své lízátko. Vidím, že mé experimenty nejsou zdaleka tak rafinované, jak to můžou vymyslet jedině děti. Svou smršť otázek směřujících ke mě prokládaly informacemi o tom, že mají na zahradě bazén, v kolik hodin stávají nebo jak se jmenují (případně i jejich rodiče). Několik cvrčků si přálo nášup. Celou dobu jela v rohu zapnutá televize a když se ozvala znělka pohádky, všechny děti v mžiku stočily své tvářičky jedním směrem. Otevřená pusa, upřený výraz a absolutní ignorace okolí - to bylo typické pro všechny. Nikolka nechápala, jak můžu mít ráda pohádky, když jsem dospělá, a zdůvodňovala to slovy "dospělí se přece na pohádky nedívají". Děcka se dostávaly do stále větší ráže a občas se ke mně přišel někdo přitulit. Což mi okamžitě připomnělo, kde jsem, protože takhle by se dítě za "normálních" okolností nikdy k cizímu člověku nemělo. V tom přiletěl Lukáš oznámit všem, že viděl vedle pizzu. Šli jsme se na ni společně podívat, ale byl to "jen" jeden z mých dalších koláčů, který budou mít ke snídani.

Vypadalo to, že mně děti chtějí ukázat všechny zákoutí domova, protože mě už málem vlekly do ložnice. Vysvětlila jsem jim, že už musí jít spinkat (zkuste to vysvětlit rozdováděným dětem, kterým se spát ještě VŮBEC nechce). Tak mě aspoň provedly svou umývárnou (s minizáchodky a miniumyvadýlky). Musela jsem jim předříkávat jména napsaná u věšáčků na ručníky a všem se to zdálo jako děsná psina. Rozloučila jsem se a věděla, že zítra si mě v zápalu dětských her a zážitků nebudou nejspíš pamatovat. Pro mě to byl ale zážitek nezapomenutelný, protože jsem někomu mohla udělat radost a poznala jsem aspoň na chvíli, jak se peče štěstí…