Jak jsem si zahrávala s ohněm

Rozhovorů už jsem dělala docela dost, ale ani u jednoho nehrozilo, že vyhořím. Tedy ne psychicky, ale doslovně. S redaktorem Markem a fotografem Jardou jsme si dali sraz na tržišti. Přiznali, že čekali menší blondýnu s košíčkem. Já jsem se tam přihnala s baťůžkem, protože jen s tím mám svobodné ruce na vybírání v záplavě zeleniny. Jelikož byla tahle partička sehraná a nápaditá, chtěli nějakou zvláštní fotku z mé kuchyně. Nejlépe s pánví, na které něco hoří. Aby mi to šlo dobře ke jménu... Nápad jsem ocenila, protože jsem v kuchyni prováděla už ledacos, ale ještě jsem si v ní nezahrávala s ohněm. Což je vzhledem k elektrické varné desce nejspíš pochopitelné.  

S fotografem Jardou jsme našli společnou volnou chvilku jen v neděli. Pojal to pečlivě a přišel k nám vybaven. S osmdesátiprocentním rumem. Poté co prý včera vyplýtval polovinu whisky na zkusmé zažehnutí pánve zjistil, že to chce alkohol tvrdšího kalibru. Rozpálila jsem plotýnku, pak pánev a teď to mělo přijít. Jarda nalil do pánve rum. Na můj vkus teda docela hodně, a pak jsme tam přidrželi zapálenou špejli. Plamen opravdu vzplál, v širokém sloupu až ke stropu, pod kterým se nějakou chvíli rozhlížel jako atomový hřib. Asi kam s sebou šlehne. Byla to i zvukově silná rána a neubránila jsem se výkřiku. Srdce mi bušilo jak o závod a před očima jsem četla zítřejší palcové titulky „Po zapálených kuchařkách i zapálená kuchyň“....“Oheň v srdci i na kuchyňské lince“.... „Zapálená vyhořela“... „Kdo zapálil Požárovou?“  

To byl ovšem jen pokus, který se nepočítal, protože se ještě nefotilo. Při pokusu číslo dvě jsem si myslela, že hoříme podruhé, neboť tlaková vlna zabouchla okno a plameny se přidržely na několik sekund pod kuchyňskými skříňkami. Jako umělé osvětlení by to nebylo špatné řešení, leč dosti nepraktické. Michal u toho zpoza rohu napjatě sledoval v televizi Davis Cup, ale tohle ho odpoutalo a s očima navrch hlavy se přiřítil do kuchyně. Při třetím pokusu jsme ho zapojili do hry. Už to zase čtua: „Co způsobilo silný požár u Požárů, požárníci stále nevědí“. Třetí zážeh byl opravdu povedený. Plameny dostaly chuť zalaškovat si se mnou a chlípně mi olízli ruku, kterou jsem držela pánev. Asi jsem řvala a taky se snažila pánev odhodit na sporák, ale jakmile jsem se pánví přiblížila ke sporáku, olizovaly plameny  digestoř, takže jsem musela zkrátka držet a vydržet. Tříčlenný tým se natolik osvědčil, že dva jeho členové chtěli v pokusu nadále pokračovat. Nicméně rudá ruka třetího člena je v dalším žhářství zastavila. Fotograf Jarda pravil odpovědně „tak já vás teď zavezu na pohotovost“, ale už jsem nějakou spáleninu zažila a tentokrát ani nebyla cítit spálená kůže. To bude jistě dobrý, uklidňovala jsem své spolužháře.  

Naštěstí mám od známé kouzelný třezalkový olejíček (děkuji, Dito!), který je přesně na tyto účely jak dělaný. Ruku, která pálila jak čert, jsem si hned potřela a pustili jsme se do focení další části. Receptu. Jenže Jardu zaujal můj minifotící stoleček, kde si fotím nějaká svá dílka. A protože je velmi přízemní (ne Jarda, ale stoleček) a komicky u focení ležím, pojal to jako další záběr. Na tenhle adrenalinovej zážitek opravdu jen tak nezapomenu. Mimochodem kuchyňská linka nějakým zázrakem nevykazovala sebemenší újmu na zdraví, ani zdi jsme neměli očouzené, i když Michal správně prohodil „stejně jsme chtěli malovat“. Jediným následkem tak zůstalo pouze velmi silné rumové aroma, které se bytem linulo ještě několik dalších dní...