Fenykl, Franta a taháky

Pokladní projela všechno zboží, které jsem vyskládala na pás a zarazila se nad čerstvým fenyklem. Tázavě ke mně vzhlídla: "To je fenykl, nebo zázvor?" Pomohla jsem jí s tíživým rozhodnutím, ale v duchu jsem si říkala: "vždyť ty dvě věci jsou nejen chuťově, ale i na pohled úplně rozdílný...". Pokladní už ale hlaholila k sousední pokladně: "Franto, jak je fenykl?" Mladík Franta halekavě opáčil: "Kdo?". "No fenykl, nemám tady taháky," pokračovala pokladní a pro sebe si brumlala "…to by se vůbec nemělo prodávat…". Paní by asi vyhovoval sortiment zeleniny známý z totalitního režimu, kdy jste druhy zeleniny v obchodě napočítali na prstech jedné ruky. Neuplynul ani měsíc a na jiné pokladně jiného supermarketu znovu zápasila mladičká pokladní s obsahem mého košíku. Ten den jsem se zrovna vyřádila u salátů. Když pokladní narazila na čekankový puk, drze na mě vypálila "Co to je?" Poradila jsem jí a zvědavě vyčkávala, jak se asi vypořádá s neobvyklým radicciem (tou vínově červenou hlávkou salátu s bílým žebrováním). Kupodivu se nad ní vůbec nezarazila a markovala dál. Tak že by přece jen měla sortiment naštudovanej? Až jsem doma vyskládala nákup, jukla jsem na účet a uchechtla se. Radiccio jsem nenašla, zato červený zelí ano. Často funguju v supermarketech v zelenině i jako externí pracovní síla. Jako třeba jednou, když jsem za sebou zaslechla chlápka zírajícího do nákupního seznamu a nahlas brblajícího „jarní cibulka... to se jí napíše, ale vím já, jak to vůbec vypadá...!“ Poklepala jsem pánovi na rameno a ukázala mu osmý div světa. Jarní cibulka se rozvalovala přímo za jeho zády. S díky ji chňapl a vyklidil pole. Zajímalo by mě, jestli ten člověk vůbec při jídle vnímá. Je mu jedno co do sebe souká?  Copak se nikdy nezajímá o to, co má na talíři? Jak dokáže říct, co mu chutná a co ne?