Experimentování povoleno

Když jsem odemkla dveře našeho bytu, obestřela mě úžasná vůně linoucí se z kuchyně. To si právě zasedl manžel k večeři, kterou si připravil. Hned jsem šla prozkoumat, co to je za dobrotu. „Cože? Kuřecí vývar?“ zůstala jsem tupě zírat do talíře. Ten nemůžu od dětství vystát, protože jsme ho měli tak často. Začala jsem se zajímat, jak ho Michal připravil. „Hřebíček, kmín a rozmarýn…“ opakovala jsem po Michalovi nevěřícně. Ano, to se do vývaru opravdu nedává. Jenže ono to chutnalo i vonělo úžasně! Michal vývar nikdy předtím nevařil, ani nehledal v receptech. Udělal si to zkrátka podle své fantazie. A tak to má být. Nenechat se sešněrovat tím, že to se přece dělá takhle a maminka tam vždycky dávala to a to… Myslím, že jsme často zbytečně zatížení tím, že máme zafixovanou přípravu určitého jídla jen nějakým způsobem. A když to někdo připraví jinak, všechno se v nás bouří. Cože, jahody s balzamikovým octem? A čokoláda s krystalky soli? No a proč ne?! Nikdo se už nediví brusinkám k hermelínu, ale mé zapečené topinky se sýrem a švestkami musela nejdřív spousta chlapů obrblat, než se zakousli a na své připomínky rázem zapomněli. Hned tak nějaká kombinace mě nepřekvapí, ale občas zůstanu i já zírat s otevřenou pusou. V Provence mě tak dostal lilek se skořicovou zmrzlinou, který tu podával mladý experimentátor jako dezert. Byl výtečný! Jakmile jsem se doslechla o tureckém dezertu připraveným z kuřecího masa nasladko, okamžitě jsem ho chtěla ochutnat. Poznávat něco neznámého otevírá nové možnosti. Dost mě to baví, i když kobylky běžně nechroustám. Někdy máme mozek naprogramovaný tak silně, že se nám představa příčí už předem. Ono se ale vyplatí, povolit uzdu naší fantazii a nechat rozhodnout svobodně naše chuťové buňky. Ty jsou jak známo jinde než v mozku.