Česneková láska

S manželem Michalem česnek milujeme. On rozhodně víc. V kuchyni většinou nepomáhá, ale jakmile ho poprosím, aby mi oloupal česnek, všeho nechá a náruživě loupe. Často mnohem víc stroužků, než jsem chtěla. Na jídelním lístku ho jídla s kopou česneku magicky přitahují. Pokud ho jíme oba, je to v pohodě, ale problém je, pokud si dá česnekovou mňamku jen Michal. To mě zacpává nos, když mi chce dát pusu. Jednou se vracel pozdě v noci z oslavy s kamarády, kde prý dělali výborný tatarák s velkým, opravdu velkým množstvím česneku, čemuž Michal nemohl odolat. Vrátil se domů, když jsem už spala. Zvládl se odstrojit, umýt i vklouznout do ložnice tak, aby mě to neprobudilo. Ulehl vedle mě, v duchu se pochválil, jaký je ohleduplný manžel a spokojeně vydechl do mé tváře. V tu ránu jsem se s úlekem probudila a s vytřeštěnýma očima se vztyčila na posteli. Byl to takový malý chemický útok. Od té doby mě jeho česnekový dech vzbudil už mockrát a pokaždé nevrle zavrčím, aby se otočil a vydechoval své toxické výpary na jinou světovou stranu. Nadlidskou dávku česneku totiž nezpacifikuje žádná zubní pasta, žádná ústní voda. Michal se zřejmě potatil, neboť svou zálibu se svým tatínkem sdílí. Ten se jednou rozhodl vyzkoušet lidovou moudrost, která praví, že česnek vypálí z našeho těla všechny bacily. Zrovna zápolil s úpornou chřipkou, a tak se rozhodl užívat syrové stroužky česneku a tím neduhy z těla vyhnat. Brzo musel přestat, neboť jediné co vyháněl ze svého okolí, byly členové domácnosti. Česnek je zdravý, ale nesmí se to s ním přehánět. Taky jsem se o tom nedávno přesvědčila, když jsem vyrobila z mladého česneku pomazánku s takovými grády, že jsem po jednom soustu málem ohluchla a oslepla.